Sedím doma na jednoduché dřevěné židli u stolu a čtu si knížku. Pomalu se mi únavou klíží oči. Vedle mě sedí havran. Pozoruje mě svým hnědým okem, které vypadá jako korálek. Střídavě pozoruje mě a knížku. Velký černý zoban se leskne ve světle lampy. Je mi protivný. I já těkám pohledem mezi rozečtenými řádky knihy a havranem. Zkouším na něj promluvit. Havran neodpovídá, ale svým kradmým hopkáním se ke mně odváží přiblížit. Načepýří se a klovne mi do rukávu. Snažím se ho odstrčit. Nenechá se vyplašit a klove mi tentokrát do ruky. Bolí to. Chci ho chytit, ale on rozevírá zobák a křídla a syčí. Had by nesyčel výhružněji. Ani nevím, kde se tu vzal. Okno je zavřené. Přesto se pohledem přesvědčím. V pošmourném dni vidím venku havranovy přátele. Jsou černě odění a malými očky mě pozorují. Když uvidí můj zájem, začnou klovat do okenní tabule a škrabat na okenní rám. Dokonce už bijí křídly na okno.
Havran, který je se mnou v místnosti mě dál pozoruje. Chytá mě tíseň. Jdu si lehnout na pohovku, možná se trochu prospím a havran zmizí, ale neustále mě ruší to škrabání a i skřípání těch ohavných černých tvorů. Na opěradle pohovky sedí stále ten jeden a vytrvale mě pozoruje, jako bych byl něco zajímavého. Slyším cvaknutí zámku na okně. Vstávám a jdu zámek znovu zamknout. To se opakuje ještě asi dvakrát. Všechno se proti mně spiklo. Na další cvaknutí nestíhám včas reagovat, a když chci přiklepnout otvírající se okno, havran na mě nalétne, čímž mě vyděsí. Do okna se spustí hejno jeho druhů, vlétají úzkou škvírou jako vosy a usazují se všude kolem mě. Snažím se je odehnat, ale marně.
Chci odejít z bytu, ale sledují mě. Když jdu pomalu, tak kráčejí a hopkají, jako krysy. Když zastavím, začnou do mne klovat, usazují se mi na ramenou, a někteří tam už zůstávají. Pokouším-li se běžet, zvedá se za mnou černý mrak. Závoj havranů. Už ani nevím, který je ten první. Jsou tu všude. Rezignuji, rány od jejich klovnutí a škrábání už nevnímám. Je mi to jedno. Chvíli odpočívám na lavičce. Kolem mě jdou zpozdilci domů, každý svým tempem, nikdo se neohlíží na mě. Napadá mě, že můžu jít za někým, koho znám, kdo by mi mohl pomoc, zbavit se jich. Požádám ho. Chci aby odletěli. Zítra. Dnes už je pozdě. Klíží se mi oči. Těla havranů se mi slévají v jedno tělo. Vzpomínám si na jednu báseň. Již víckrát ne... Již se jich nezbavím.
Vzbouzím se. Nechci otevírat oči, bojím se, že tu budou. Splétám si výmysly ze světa jen mně známého, ale pak to vzdávám, když slyším šepot křídel. Otevírám oči a vidím je, znovu. Jako bych zapomněl, kolik jich je, jako bych zapomněl na tu čerň. V noci mi vše přišlo měkčí, teď se mi každý obrys pera, každý spár a zobák zarývají do paměti. Svědí mě jejich přítomnost. Jdu požádat kamarády, aby mi s nimi poradili. Nikdo si s nimi neví rady, snaží se je odehnat. Někteří tleskají a říkají mi, ať tleskám taky. Havranům je to jedno. Nakonec mě mí přátelé posílají domů se smíchem, ať na to hejno zapomenu.
Jdu tedy dál. Jdu po chodníku. Lidé se na mě dívají divně. Určitě je to kvůli těm černým pronásledovatelům, určitě si říkají, proč se ten člověk nějak nezabaví, aby na ně zapomněl? Ne, jen oni mi nedovolí nic dělat, tíží má ramena, tíží mou hlavu. Přicházím ke skále strmě směřující k jezeru. Mlha se drží na černé hladině vody odrážející šedivé světlo. Jdu dolů po strmých schůdkách k úzké cestičce mezi skálou a vodní hladinou. Havrani čekají nahoře, až sejdu na cestičku. Pak tiše a měkce usedají do mlhy. Sedí ve vzduchu v pravidelných rozestupech, drží je jen mlha. Shlížejí na mě jako soudcové a čekají, zda se jim podvolím.
Náhle se ve mně něco vzbouzí. Obrátím k sobě dlaň a na ní jako malý bílý plamének leží schoulená nejasná postava, hřeje mi ruku. A já se usmívám. Je to slovo, které zažene všechny ty havrany pryč, malé slůvko, jen mé slůvko. Vyřknu jej probudím to stvořen na mé dlani. Havrani padají do vody jako kousky hadříku, někteří se rozpadají v déšť pírek a každé pírko v kapku. Nadechnu se a mohu jít, kam se mi chce. Mohu se usmívat, cítím radost z toho slůvka, které ve mně dřímalo už dlouho, jen mi chybělo je nalézt. Prosím vás, najděte to své slůvko. Je to něco, co vzbudí plamínek prostého štěstí, když vás svírají mračna.