Mirjam Tydlitátová

Cesta na Lunu - Stříbrná

20. 12. 2008 13:00:00
Malá místnůstka o rozměrech dvanáct metrů čtverečných stačila spisovateli pro život. Jedno okno, které nyní mohlo sloužit jako zrcadlo, sem ve dne pouštělo poskrovnu světlo, jakoby mělo strach, aby majitel tohoto pokoje neviděl příliš ze světa, ve kterém musel přebývat.

Malá postel, skříň, police s knihami pokrytými prachem a pracovní stůl s židlí bylo vše, co pokojík nabízel k vidění. Nyní, když byl pozdní večer, osvětlovalo pokoj zlaté světlo, které mu dodávalo dojmu tepla. Zdrojem světla byla bílá mohutná svíce, která stála na stole. U stolu seděl muž a psal na zažloutlé listy papíru. Celé okolí souznělo s jeho prací. Pero šeptalo slova, která zrovna psalo a plulo po papíře jako rybka chycená do malé skleničky s vodou. Muž zamračeně hlídal jeho hrot. Zapomněl na svět kolem něj. Nyní se snažil slovy lapit jeho vlastní svět. Psal o bídě a smrti tak lehce a něžně, jako by psal o ženě, kterou miloval. Posílal do jejich náručí postavy, jež se mu zrodily v hlavě. Smrt je objímala svými perutěmi jako starostlivá labutí matka. Spisovatel psal, jak mu myšlenky plynuly. Přísný plamen svíce se zakomíhal. Celá místnost se proměnila v loď katedrály a svíce sloužila zádušní mši. Svit Luny procházel oknem, které se protáhlo. Spisovatel usnul. Zatímco jeho hlava klesla na popsané papíry, jeho duše se začala ocitat ve snech....

autor: Mirjam Tydlitátová

autor: Mirjam Tydlitátová

Hlavní lodí chrámu se ozývaly spisovatelovy rozpačité krůčky, jak se rozhlížel, kde je. Tu svit Luny rozbil okno a plnou silou si prostorem prorazil cestu až k podlaze a tam vytvořil zvláštní tvar. Spisovatel se opatrně přemístil do stínu jednoho ze sloupů podepírající klenbu a pozoroval tvar přibývající na určitosti. „Kůň,“ pomyslel si. Stříbrné stvoření nebylo koněm, nýbrž jednorožcem. Jednorožec se rozpohyboval. Nebyl to běh, spíše takové mihotavé poblikávání z místa na místo. Ve stínech se vůbec nevyskytoval a jen se cele mihl ve světlech vržených okny dovnitř až náhle stál před stínem, ve kterém se skrýval spisovatel. Vypadal, jako socha, která byla na tom místě celé věky. Natáhl ruku k ušlechtilé hlavě. Fascinovaně hleděl do černých očí orámovaných dlouhými řasami. Ty oči byly jako hluboká jezera, vyzývající k činům. Zatímco hladil hedvábný nos, osmělil se a vyšel ze stínu. Tu jej napadla bláhová myšlenka. Vysedl na jednorožce a ten tryskem vyrazil zpět. Na místě, kde se zhmotnil vzepjal nohy přední, odrazil se zadníma a vyskočil z rozbitého okna. Spisovatel cítil, jak se jednorožec odpoutal od země a letěl volným prostorem. Chladný vítr se zabořil neviditelnými prsty do spisovatelových vlasů, ale jednorožci se nepohnul jediný pramen hřívy. Náhle se k jezdci seběhla světélka z nebes a začala doprovázet jednorožce na své pouti. Byly to hvězdy — ryby, které místo ploutví měly perutě. Ticho bylo ohlušující, ale jen do momentu, než se všichni přiblížili k stříbřité Luně. Z dáli bylo slyšet zpěv a šepoty psacích per. Spisovatel začal rozpoznávat slova. Slova básní, které nepsali známí i neznámí básníci, Slova, jež zrovna někomu přilétla na jazyk, nebo je tahal z hloubi srdce, Slova, která ještě nebyla napsána ani slyšena, Slova, která možná nikdo nikdy neuslyší. Hvězdy — ryby se rozprchly a jednorožec přistál na ploše měsíce. Spisovatel sesedl a nohama se dotkl Luny. Každý jeho krok zněl jako, když někdo obrací list stránky velice staré knihy. Sehnul se a viděl miliardy slov napsaných stříbrem. Když se ale snažil kterékoliv z nich přečíst roztočila se mu Luna pod nohama. Všude to vonělo květinami. Spisovatel cítil lehkost a pak...

...se probudil. Na tváři měl obtisknutou poslední větu, kterou napsal, než usnul. „Poslední cesta básníků, je cesta na Lunu.“

Cesta na Lunu - Modrá


Zvyšte článku karmu!
Autor: Mirjam Tydlitátová | | karma: 17.54 | přečteno: 5609 ×
Facebook Twitter Google Plus

Diskuse

Vstoupit

V diskusi je 20 příspěvků.
Poslední z 22. 8. 2009, 9:32

Poslední články autora
PŘEJÍT NA ÚVODNÍ STRÁNKU iDNES.cz